Bohumír Zámečník

Scandinavia Road Trip - Den 11.

Finsko. Slunečné probuzení, hranaté ameriky, studená koupel v jezeře, park se staletými borovicemi, trampské uspokojení u ohníčku.

Ráno mě probudilo sluníčko, spal jsem v Lahti u přístavu. Lidi už venčili takové šedivé psy s celkem krátkou srstí a dlouhými fousy, něco jako přerostlá Dášeňka. Paníček měl na vodítku hned čtyři. Měl úplně stejnou kozí bradku jako ti psy. Jen neměl šedivou srst. Ostatně dlouhé blonďaté brady jsou tu velmi populární. Tak jsem si řekl, že bych se taky mohl vyvenčit. Park byl ráno fakt pěkný, rosa se třpytila, fontána tryskala a kachny si probíraly peří. Jeden strom vedle jezírka byl celý bílý, byl totiž obalený v pavučině od nějakých housenek. Něco podobného jsem nedávno viděl i v Čechách kolem vlakové trati.

Dál se mi po dálnici nebo po hlavní státovce moc nechtělo, radši bych viděl i kraj. Na silnici jsem míjel jednu starou ameriku za druhou, samý Ford Mustang, nebo něco hranatého a bublající motory. Radost pohledět. Byla neděle, sluníčko a tak si Finové vyjeli na projížďku. Vzal jsem to nahoru směrem na město Jyväskylä západní cestou po silnici nižší třídy. Krajina se na mě skoro usmívala. Najednou jsem se octnul v nějaké malé vesničce u jezera a na molu tam rybařili tátové s dětmi. Taky jsem konečně chytnul jednu Shellku, naftu měli za 1,484 EUR/l.

Jel jsem pořád na sever a říkal si, co bych si tak tady ve Finsku prohlédl. Dopředu jsem totiž vůbec nic neplánoval. Jen tak poslední noc jsem si tak zhruba naskicoval cestu s tím, že budu mít připojení k netu a konkrétní plán si připravím tak den předem. Docela užitečné může být orientovat se podle geokešek, ty vždycky bývají na zajímavých místech. Jenže v telefonu mám akorát aplikaci Geocaching Intro, která zobrazuje jen kešky v blízkém okolí do pár set metrů.

Podíval jsem se tedy spíš na nějaké stránky s turistickým průvodcem po Finsku, co bych tak po cestě navštívil. Nejbližší a docela zajímavé místo byl národní park Pyhä-Häkki, pár desítek kiláků na sever, západně od Viitasaari, přes které stejně chci jet. Prý tam jsou nějaké staré borovice a fotky vypadají pěkně. Dokonce píšou, že se tam dá i kempovat a je tam i ohniště. Super, konečně po deseti dnech cesty si udělám teplý zázvorový čaj, na který se tak těším. Dnešní cíl byl tedy jasný.

Cestou jsem se zastavil na nějakém odpočívadle mezi dvěma jezery. Napadlo mě, že bych se taky mohl konečně vykoupat. Jednak, abych zkusil finské jezero, jednak protože jsem se posledně koupal v Polsku a od té doby jsem nenašel žádnou sprchu nebo couch hosta, kde bych přespal. Ne že bych nějak hrozně smrděl jako humusák, ale prostě se mi chtělo do vody.

Škoda, že jsem si na to nevzpomněl v poledne, když tak krásně svítilo sluníčko. Teď bylo pod mrakem a trochu zafukovalo. Ale co, voda bude asi studená, jen se smočím, trochu si zaplavu a za chvilku jsem zase v autě. Voda byla studená, ne úplně ledová, ale na moc velké cachtání to nebylo. Udělal jsem pár temp, trochu se opláchl, osušil a hurá do teplého autíčka. Na zimní plavání s otužilci bych asi musel trochu víc trénovat.

Abych se dostal do parku Pyhä-Häkki, bylo potřeba sjet ze státovky trochu na západ. Vedla tam jen lesní štěrková cesta. Asi dvacet kiláků. Trochu mě překvapilo, že ve Finsku nejsou zas tak obvyklé vesničky s pár baráčky, poli okolo a pak les. Tady je prostě jen les, hlavní cesta a pak odbočky na jednotlivé samoty. Proč, to jsem se dozvěděl další den. V Česku můžeme sice nadávat na díry, ale zato asfaltky máme v každém zapadákově.

Sice sluníčko bylo ještě dost vysoko, ale už se blížil večer, tak osm devět hodin. Konečně cedule se šipkou doleva, parkoviště, krásná dřevěná brána a plot. Za bránou obrovská padlá borovice, taková chatka, kde lidi můžou volně přespat a za ní studna. To místo se mi hned na první pohled zalíbilo.

U chatky jsem potkal manželský pár, skoro místní, co bydlí asi tak 30 kiláčků odsud. S pánem jsem se dal do řeči, protože uměl aspoň trochu lámaně anglicky, paní by si taky ráda popovídala, ale finsky jsem jí vůbec nerozuměl.

Na mapce bylo vidět trasy kolem lesa a dřevěná cedule ukazovala, že tábořiště je u jezera tak 1,8 km lesní pěšinou. Nápisu Kotajärve jsem už docela rozuměl - kota je chata a järve je jezero. Super. Do báglíku jsem tedy nabalil všechno potřebné pro večeři a taky jsem vzal ukulele, že třeba se bude hodit, a šel jsem.

Ty jo, jen co jsem vstoupil do lesa, připadal jsem si jako v pohádce. Všude staré borovice a smrky, pěšina protkaná starými kořeny, kameny porostlé lišejníky, borůvčí. Za chviličku cesta opustila les a pokračovala přes bažiny, kde vedly jen takové můstky z borových kmenů. Nikde nikdo, jen nějaká volavka pípala, že jí ruším.

Místy byla bažina jen taková travnatá, ale místy tam bylo docela mokro a já si říkal, že bych měl dát bacha, abych tam i s večeří nezahučel, jak jsem se kochal okolím. Biotop se měnil skoro každých sto metrů. Jednou les, podruhé bažina, pak zas taková ochmýřená tráva, sem tam potůček. Prostě žádná nuda.

Po chvíli chůze a kochání se začalo rýsovat jezero, na jehož klidné hladině se třpytilo sluníčko. Naproti starému molu stála boudička s pecí, roubený dřevník a vedle ohniště. Všechno krásně vybavené, sekyrka, kbelík s vodou na hašení, pár pánviček. Co víc si přát. A hlavně nikde nikdo, žádná auta hučící na obzoru, žádné stopy od letadel na modré obloze, jen naprosté ticho a občas šplouchnutí od kachen přistávajících na hladině.

Tak jsem si rozdělal oheň a pivo. Zbyly mi ještě jedny Svijany. Do pítka od čutory vodu na čaj se zázvorem, do ešusu pěkně sádlíčko, cibulku, fazole a hlavně pořádně zakapat papričkovou omáčkou. Když bylo všechno připraveno, konečně jsem si mohl pěkně jen tak sednout, upíjet ty Svijany a odpočívat. Jen ti komáři jebali jako umanutí, nějaký kouř jim vůbec nevadil. Po vydatných fazolkách jsem ještě vytáhl ukulele a pár trampských písniček. Za tímhle jsem se celou tu dobu trmácel. Už se blížila půlnoc a sluníčko teprv před chvilkou zapadlo. Člověk by řekl, že je tak osm.

Ale ještě na mě čeká park a 500 let staré borovice. Ty dám až zítra. Snad nebude moc pršet, i když hlásí, že asi jo. Dneska mám v kolech 276 km a ještě pěkných pár kilásků v nohách, snad mě zítra nebude bolet koleno.

Další den.

Comments

Fork me on GitHub