Bohumír Zámečník

Scandinavia Road Trip - Den 12.

Finsko. Veselý průvodce, pohádkový les, hlava jak po neštovicích, kafe u zvonů, lesní spaní.

Probudil jsem se na parkovišti vedle velké padlé borovice v parku Pyhä-Häkki a všude stále krásný klid. Obloha ale už byla šedivá a na obzoru se rýsovaly černé mraky. Včera bylo krásně, ale dneska bude pršet. Nedaleko dřevěné brány do parku zastavilo bílé auto a z něj vylezl chlapík, co vypadal jako brácha Maria z klasické osmibitové hry Super Mario Brothers. Zelená čapka, knírek, vesta s logem ptáčka s červenou chocholkou. To bude asi správce parku. Taky že byl, a jaký.

Hned jsme se dali do řeči a povídali jsme o všem možném přes hodinu. Byl moc milý a velmi rád si povídal s návštěvníky. Prostě správný člověk na správném místě. Ještě mi pomohl natankovat vodu, za chatou byla totiž studna. Prý kapilárami čerpají vodu z vrtu hlubokého asi 160 metrů. Ruční pumpa to pak vytáhne z rezervoáru už asi jen čtyři metry pod zemí. Voda byla křišťálové čistá a stejně tak studená. Flašek jsem měl celou sbírku, a tak jsem si odvezl nějkých 20 litrů. To mi může stačit skoro až domů.

No jenže jak jsme se tak zakecali a pěkně svítilo sluníčko, ještě jsem se taky chtěl projít to toho kouzelného lesa, na nejž jsem se tak těšil, a vzít taky nějaký foťáček. Tentokrát ne jen turisticky cvakat, ale taky si užít estetiku se starým Pentacon Sixem na svitkový film 6x6. To poctivé sklo a kov se pronese a na celodenní courání městem to není.

Zrovna zase vysvitlo sluníčko a já se konečně vydal na procházku. Kapky rosy na borůvčí se třpytily jak perly. Bylo mi jasné, že brzy přijde pořádné chcaní a taky jsem moc nechtěl namáhat bolavé koleno, tak jsem se rozhodl pro kratší, tříkilometrovou trasu. To byla taková nádhera v tom lese, že se to ani nedá popsat slovy. Prastaré borovice, smrky porostlé lišejníkem, malé borůvčí na mechu, tlející kmeny, ohořelé pařazy, kořeny prorostlé kamenitou cestou. Prostě to musíte zažít na vlastní oči.

Nafotil jsem pár filmů a už to lilo. Ještě, že jsem si vzal i velký deštník. Teď se zas dost hodil. Už jsem se bál, že jsem ty nejstarší borovice přešel, ale naštěstí značené byly dost jasně. Ta úplně nejstarší z roku 1518 přes deseti lety zahynula přirozenou smrtí a už měla opadanou kůru. Její vrtulově se kroutící kmen měl nějakých 85 cm v průměru. Ta aktuálně nejstarší žijící je o trochu štíhlejší, ale i tak je to borovice jak kráva. Na to, že ten kopec je jen taková písková duna pár metrů nad rašeliništi a není tam moc živin, tak se tam borovicím docela daří.

Daní za tuhle nádheru byli komáři. Ti jebavci lítali kolem mě celou cestu a žahali neskutečně. Jak jsem přišel, měl jsem ruce i celou hlavu rozpíchanou, že jsem vypadal, jako bych měl neštovice. No a pak jsem si vzpomněl, že vlastně v báglu mám repelent, nejen na klíšťata, ale i na komáry. Ach jo.

Už jsem se bál, že toho ve Finsku cestou moc nepotkám, ale tenhle les stál za to. Kdybych se celou cestu trmácel jen za tímhle a nic jiného nepotkal, i tak by ta cesta stála za to. Jestli někdy pojedu znovu do Finska, tenhle park nesmím vynechat. Správce říkal, že sem jezdí i dost Čechů a i v logbooku jsem mezi lidmi z celého světa nějaké našel.

Po návratu z procházky mi docela vyhládlo, k snídani jsem si před tím dal jen pár rozinek, takže to chce dohnat. No nic, cesta je cesta a musím pokračovat dál na sever směrem na Oulu. Správce mi poradil, abych se stavil ještě na pobřeží v městě Raahe, že tam jsou pěkné staré dřevené baráčky. Dnes jsem vyrazil moc pozdě, ve tři odpoledne. Valil jsem to po státovce a koukal, kudy na Raahe.

Cestou jsem se zastavil odpočinout si v Pyhajärvi. Měl jsem hroznou chuť na kafe a taky jsem chtěl sehnat další kredit na internet. Stál tam jeden motorest a kolem měl nějaké zvony. WTF? Asi tam bude někde kostel či co. Dal jsem si tedy kafe. Byla to teda spíš samoobsluha. Jako že si kafe nalejete z termosky, z konvičky mlíko, co došlo, a pak si to odnesete. No proč ne, nebylo to na místní ceny zas tak drahé a hlavě v tom byl kofein a vedle sezení. Konečně zas teplé kafíčko a mohl jsem vytáhnout macbooka a dopsat zas trochu z deníku.

Každou chvíli něco okolo bimbalo a všiml jsem si, že vlastně celý interiér i exteriér motorestu je posetý zvony všech velikostí, tvarů i materiálů. Asi ta paní správcová, nebo kdo to tam provozuje má posedlost sbíráním zvonů. Kdyby to ale byly jen nějaké malé porcelánové zvonečky, ale venky měli i obrovské kostelní zvony s německými nápisy, celou funkční zvonici a dokonce i jeden velký takový trochu šišatý zvon s japonskými klikyháky. No prostě někdo hází prachy do automatu, jiný sbírá zvony. Ale zajímavý.

Mobilní kredit na další den neměli a tak jsem pokračoval dál s tím, že nevím, od kolika hodin budu zas bez netu. Bylo už pozdě a zajížďku do Raahe jsem moc nestíhal, rozhodl jsem se tedy pokračovat přímo na Oulu a podívat se na něco dalšího zítra. Přímo do města se mi moc nechtělo, protože bych se tam určitě zamotal a taky co v centru. Víc mě zajímá příroda. Večerní sluníčko svítilo do očí, ale zato krajina vypadala úplně jako z HDR fotek, tak neskutečně kontrastní. Nakonec jsem zaparkoval ve městě Liminka, asi tak 10 km před Oulu, dal si svačinu a plánoval, kam to na noc hodit. U supermarketu vedle státovky to nebylo úplně romantické ani tiché. Ale aspoň by se tam dalo ráno nakoupit jídlo a nafta.

Z okolí mi padla o oka jedna cesta lesem, tak jsem tam zajel. Hodil jsem to do takové travnaté lesní odbočky v zatáčce. Šel jsem to vzadu obhlídnout a co nevidím, za keři už spí jeden motorkář, co byl rychlejší než já. Abych ho nerušil a aby on nerušil mě, dal jsem to na další lesní odbočku, něco jako stará nepoužívaná lesní cesta. To bylo mnohem příjemnější. Jedinou nevýhodu to mělo, že večer občas z dáli hučel nákladní vlak, ale jinak cajk. Taky začínalo být trochu kosa.

Dneska 269 km, celkem 2756 km. Zítra stále na sever směr Oulu, Tornio. Adieu Finsku a hurá do Švédska.

Další den.

Comments

Fork me on GitHub