Bohumír Zámečník

Scandinavia Road Trip - Den 24.

Německo, Česko. Výlet Lužicí, zaprášené pošprechtění s šéfovou od lahváčů, odkud pochází starý objektiv?, vyprahlá nádrž, vojenská jatka před staletími, jak chutná Míša s Birellem?, poskákán a oblízán od Růženky.

Probuzení v lese bylo příjemné, sluníčko mi od rána vyhřívalo pelech, takže jsem vůbec nemusel klepat kosu, ani se moc oblíkat. Venku jeho paprsky hladily stébla lesí trávy mezi borovicemi. Když jsem se ohlídnul, ve směru odkud v noci štěkal pes, stála nějaká lesní chata, asi myslivecká, nevím.

Dnešním plánem je nehnat to dálnicí přes Drážďany a Prahy, ale projet si Lužicko - podívat se do Chotěbuzi, Görlitzu (odkud mám starý objektiv), Zittau. Pak zpět do České republiky - přes Hrádek nad Nisou, Liberec, Turnov, Jičín, Hradec Králové a známou štrekou až do Dlouhoňovic, tj. skoro do Žamberka.

Vzal jsem to tedy po místních silnicích a navigaci jsem nechal vypnutou, stačil jen starý dobrý autoatlas. Menší silničky se klikatily nízkými lužními lesy a poli, každou chvíli vesnice. Nápisy na cedulích jasně dávaly vědět, že místní kromě Němčiny mluví i lužickou srbštinou. O původu názvů “Lužice” a “Srbové” mám po prohlédnutí spousty středověkých map takovou jednu odvážnou teorii, ale o ní až někdy jindy.

V jedné menší vesnici vidím zdálky nějaké basy piv a na baráku německý nápis “Getränke….něco…”, asi jako sklad chlastu. Zaparkoval jsem to tam, protože bych tam mohl přeci sehnat nějaký místní pivka za slušný peníz. Přede dveřmi nad pár basami piv klábosili místní chlapi, uvnitř v chládku stohy bas nejrůznějších značek a za takovým stolečkem, spíš školní lavicí, seděla stará lužická babčka, co tomu tam šéfovala.

Ptám se jí, jestli by mi mohla doporučit nějaké místní pivo, že sháním nějaký dárek. Záhy jsem zjistil, že asi anglicky toho moc nechytá a že bych asi teda měl trochu oprášit těch osm let němčiny, které jsou pokryté asi takovými šedivými pavučinami, co se tu táhly na stropě mezi traverzami. Za chvíli jsem šprechtil jako na gymplu a ještě jsme pokecali o tom, kudy jsem projížděl. No přiznávám, ta němčina byla ale hodně lámaná. Nicméně jsem si odvezl čtyři pěkné lahváče za (oproti severu) luxusní necelá čtyři éčka.

Za pár hodin od výjezdu (jak se to po těch obcích vleklo) jsem byl v Chotěbuzi, hlavním centru tohoto regionu. Moc jsem se tam nezdržoval, jen mě zaujala místní knihovna, nebo budova univerzity. Nevím, co to přesně bylo, ale je to příklad pěkné moderní architektury.

Na větší procházku jsem se ale zastavil ve městě Görlitz, polsky Zgorzelec. Zdá se, že někdy v minulosti město lehlo popelem. K foťáku mám jeden starý objektiv, co se používal na kinofilmových Praktikách. Jmenuje se Oreston a je od firmy Meyer právě z Görlitzu. Starou fabriku jsem nehledal, asi bych ji ani nenašel a stejně jsem neměl připojení k netu. Radši jsem se podíval do historického centra. Město je to velice malebné.

Autu ale zas docházela nafta a já hledal nějaké slušné palivo za rozumnou cenu. Říkal jsem si, že cestou se stavím na pumpě, kterou jsem viděl při příjezdu, ale zapomněl jsem na to, že jsem vyjížděl jiným směrem. Do Zittau to ještě nebylo úplně blízko a rovinka se proměnila v pořádné kopečky se průměrnou spotřebou hravě přes 10 l na 100 km.

Doufal jsem, že někde pumpa přeci musí být. Jednou jsem zdálky zahlédl sloupy a střechu, zabočil tam, ale byly to jen zbytky zrušené pumpy. Shit. Pokračoval jsem dál a doufal, že nebudu muset stopovat s flaškou nafty v batohu do Zittau a zpět.

Projel jsem nádherné malé městečko Hirschfelde s hrázděnými domečky a u jeho výjezdu konečně pumpa. Sice samoobslužná, ale lepší než nic. Natankoval jsem tedy něco málo, abych dojel v pohodě aspoň do Liberce, jenže jsem netušil, že kvůli 6 eurům mi na pár dní udělají na kartě blokaci na 80 EUR. “Hajzli jedni!”, zařval by Luboš Lakatoš. Těchhle blokací jsem si všiml už dřív, a proto jsem radši vyhledával pumpy s obsluhou.

Za chvíli jsem byl před Zittau a cedule už mi ukazovaly směr na Reichenberg/Liberec (CZ). Za chvíli jsem byl v centru, přede mnou pěší zóna a výjezd na Liberec nikde. Tak jsem to zase objel podle cedulí ven a překvapen vyjížděl stejnou trasou, odkud jsem přijel. Zase se objevil Liberec doleva, tak jsem tam zahnul a zase velký kulový, jen průmyslová zóna. Až na potřetí jsem trefil tu správnou odbočku a napojil se na rychlostní silnici skrz Polsko do Čech. Mají to nějak blbě značené.

Chviličku po ceduli Polska se objevila Česká republika. Nikde žádná celnice, jen cedule. Hurá, už jsem skoro doma! Za chvíli Hrádek nad Nisou a pěkně ostré serpentiny lesem do údolí. Dostal jsem pořádnou chuť si dát nějaké domácí pivko, aspoň Birella, když jsem byl za volantem. Za chvíli jsem přijel do Liberce, kde to chtělo trochu dotankovat, abych dojel až dom.

Do navigace jsem hodil Shellku (už jsem měl domácí připojení k netu) a ukázalo mi to, že je někde kousek u hlavní silnice, ale jede se k ní oklikou přes nějaké další obytné čtvrti. WTF? Co dělá pumpa tam? Navigace měla opět mapy trochu popletené. Brána do fabriky prozrazovala, že tady pumpa teda rozhodně není. Na druhý pokus do sousední Shellky už jsem se dostal a mohl tam hodit trochu FuelSave dieselu.

Adios Liberec a frr na dálnici! Teda cesta po dálnici moc dlouho netrvala, za chvíli z ní byla obyčejná státovka. Minutu po výjezdu z jedné vesnice se za křovím už rýsovala další bílá značka a naprosto nemělo smysl zrychlovat na devadesátku. Ostatní řidiči si to nemysleli, zuřivě předjížděli a ti více ukáznění stejně zuřivě brzdili před vesnicí. Jeden motorkář si vesnice asi vůbec nevšiml a asi si myslel, že jede na brněnském okruhu.

Sluníčko pražilo a já se potil zas až na prdeli. Přede mnou se rýsovaly Trosky a při pohledu na ceduli motorest, jsem si vzpoměl na ten Birell. Opravdu ho měli, bodnul teda fest. A dokonce měli i tvarohového Míšu. Krásně osvěžil, i když teda s tím pivem to není úplně ideální kombinace.

Kousek před Hradcem na mě zamrkala hnedá cedule Bitva u Chlumu 1866. Vzpoměl jsem si, že o ní točil brácha přes pár lety zvuk k filmu Les svíb, jež docela názorně ukazoval, jak si tam během chvíle zřídila jatka rakousko-uherská a pruská vojska. Po staletí jsou lesy a vsi kolem plné pomníčků a dneska tam stojí přestavěné muzeum, kde právě onen film běží.

Muzeum bylo v sobotu večer už zavřené, jenom si na jeho travnaté střeše hrály místní děti, pokud zrovna nelítaly obilím. Vedle muzea pěkná, ale rovněž zavřená rozhledna a za ní myslivecká hospoda s venkovními lavičkami, které praskaly ve švech.

Ani se nedivím, proč se tam ti vojáci tak zmasakrovali. Z kopce Chlum je totiž velmi strategický výhled na celé širé okolí. Ale mohli si taky dát přes držku jen jejich velitelé a pak v klidu odtáhnout zas dom.

Zbývající důvěrně známá cesta se už krátila, na Popluží, kudy vede zkratka z Helvíkovic do Dlouhoňovic mě přivítala po víc než dvaceti letech zbrusu nová silnice a v devět večer jsem dojel dom a celou výpravu zdárně završil. Jako první mě už dálky vítala chlupatá leonbergřice Růženka. Hurá, dokázal jsem to!

Dneska 408 km, celkem 6738,7 km, 24 dní.

Až nějak vstřebám všechny ty zážitky, ještě mě čeká zpracovat tu hromadu fotek, na které už netrpělivě čekáte, a taky plánuju sepsat ještě nějaké shrnutí a zkušenosti z cesty.

Comments

Fork me on GitHub