Bohumír Zámečník

Scandinavia Road Trip - Den 17.

Norsko. Chčije a chčije, fujtajbl kafe, první fjord, ruiny nebo koncentrák, pozdemní peklo, sychravý, ale krásný Trondheim, noční jezdec.

Jak by řekl starý děda ve filmu Na samotě u lesa, “Chčije a chčije.” Ranní probuzení dávalo tušit, že celý den bude ve znamení deště, prostě taková šedivá deka. Vypadá to, že si z toho Norska užiju nejvýš tak jen ty silnice. Ještě dát sbohem peřejím a vyrazit směr Trondheim. A tady by to chtělo nějak vyřešit ten internet.

Ráno bylo taky dost ospalé, ostatně jako celý den. Po cestě jsem se stavil v takovém menším bistru u jezera, kde měli suvenýry a mohli by mít taky nějaký kafe. Měla to tam pod palcem nějaká paní původem z Indonésie a za pultem si hrály její děti.

Myslel jsem, že za 25 NOK dostanu aspoň nějaký čerstvý espresso, ale nalila mi jen kafe z termosky a mlíko, že si můžu nasypat rozpustný z pytlíku. Usadil jsem se u okýnka a začal usrkávat to kafe. Fuj! No to byl takový blívajz, že i obyčejný turek z nádražky v ruské skleničce proti tomu chutná jako Lavazza. Ale co, aspoň tam bude nějaký kofein a nebudou se mi za volantem klížit oči. Abych tolik nevnímal ten humus, vytáhnul jsem si macbooka a šel psát blog.

Za pár kiláčků se objevil Steinkjer, trochu větší město, o kterém mi říkal kluk z elektra z Troforsu. Našel jsem nějaké obchodní centrum a šel hledat free wifi, nebo nějaký obchod z mobily, jestli by mi to pomohli aktivovat. Narazil jsem ale přímo na NetCom a nakonec jsem usoudil, že jednodušší bude si koupit ten balíček, který jsem původně zamýšlel, s tím, že mi to sami aktivují hned na kase. Kluci byli velmi milí a ochotní a za chviličku to fungovalo. Personal ID nebylo potřeba, stačilo jen jméno a adresa. Jen zas byl problém s APN, že si to iPhone nezapamatoval. Asi nějaký bug v iOSu, či co. Hurá, zase v civilizaci.

Trochu jsem si odpočinul, venku chcalo, takže na procházku to nebylo, a pokračoval jsem dál na jih. Po hafo jezerech, horách a řekách se přede mnou konečně objevilo moře, Severní moře, resp. jeden z jeho tisíců fjordů. Tenhle neměl kolem sebe úzké hory, ale zajímavá byla taková rozlehlá bažinatá zátoka, asi byl zrovna odliv. Vítala mě cedule do okresu Verdal.

Wikipedie říkala, že tu v okolí jsou tu k vidění ruiny starého kláštera a bývalý pasťák, poté nacistický koncentrační tábor Falstad, kde umučili nebo v lesích postříleli stovky lidí a kudy sváželi Židy do Osvětimi. Nechtěl jsem se zase na dovolené rozčilovat nacistickou genocidou, tak jsem zamířil k těm ruinám v Munkaby. Vedla tam přes kopečky cesta, kde se dalo jet maximálně dvojkou, lilo jak z konve, ale pár šutrových zdí porostlých trávou tam bylo. Docela pěkné.

Trondheim už nebyl daleko a po stovkách kilometrů Norskem se objevily první bomstasjon, tj. mýtné brány. Mnoho silnic v Norsku je totiž zpoplatněno, a to i pro osobáky. Naštěstí jsem si už ve Švédsku zaregistroval auto přes jejich webové stránky, takže jsem mohl bez obav projet a za pár týdnů až tři měsíce mi to odečtou z karty. Jestli se vám ta doba zdá tak dlouhá jako mě, prý to nemají ještě úplně zautomatizované. Sice nesedí paní na pokladně u silnice, ale za to u kompu datlují SPZky podle fotek. V lepším případě jen opravují chyby po rozpoznávacím programu, v horším to všechno dělají ručně.

Zanedlouho jsem se ani nedivil, proč mají ty silnice zpoplatněné. Vjel jsem totiž do pekla. Nebo aspoň tak nějak se ten tunel jmenoval - Helltunellen. A opravdu jako v pekle jsem si tam připadal. Osvětlení plynule přešlo ze sytě oranžové, přes slabě oranžovou, až to takovou lehoučkou šedou. Kolem se vlnily stěny tunelu vylámaného v obrovské skále a já si musel dávat majzla, abych neuhnul z úzkého pruhu a nějam to nenapálil. Takových tunelů jsem pak projel ještě dlouhé kilometry.

Po vyjetí z jednoho z tunelů se přede mnou rozprostíralo docela velké město - Trondheim. Tam bych se rád podíval, protože by mohlo být docela malebné, aspoň v centru, ale příšerně prší a fouká studený vítr. Na pumpě jsem tedy notnou chvíli rozmýšlel, kam to zaparkovat, na co se podívat a jestli vůbec riskovat, že mi nastydnou dutiny a budu dalších 14 dní chrchlat.

Déšť se trochu uklidnil a já se rozhodl, že když už jsem tady a jel jsem tolik kilometrů, byla by škoda se sem nepodívat. Projel jsem si tedy centrum a zaparkovat nedaleko ulice podél řeky, kde stojí maličké původní domečky. Zase jsem měl ale s parkováním docela kliku. Byla sobota, tj. víkend a to je parkování v téhle zóně od tří odpoledne zadarmo. Pěkný, tak aspoň ušetřím kilčo za hodinu.

Zabalil jsem se do bundy a čepice, vzal si deštník a foťák a vyrazil obejít si staré město. Sichravo teda bylo, zima lezla za nehty, ale vůbec jsem nelitoval, protože město je fakt krásné a na každém rohu je na co koukat. Maličké baráčky hrající pastelovými barvami, starobylá gotická katedrála (prý nejsevernější), rybářské čluny v přístavu, domy stojící na dřevěných kůlech, kotvy prožrané od slané vody, staré doky přeměněné na hospody dekorované ozubenými koly z přístavních jeřábů, atd. Trochu mě překvapilo, že ožralové se potáceli ulicemi a ochcávali zdi muzea už v devět večer. U nás se chodí z hospody trochu později, ale spíš se holduje pivu, než vodce.

I přes tu zimu jsem si starý Trondheim docela užil a nacvakal mraky fotek. Zbývalo ještě vyřešit spaní. V centru se mi spát nechtělo a tak jsem do navigace nacvakal jedno místo za městem. Než jsem tam dojel, sice tam byla cedule zákaz vjezdu autům, ale před tím obrovské parkoviště v obci Bekken. Asi to je nějaký oblíbený výletní les.

Už jsem se chystal usnout, ale v tom přijelo na parkoviště menší tmavé auto a začalo zběsile jezdit kolem dokola. Asi se tu někdo moc nachlastal, nebo zfetil. Občas jsem měl trochu obavu, aby do mě ještě nenabořil, protože to fikal dost blízko mého auta a dost rychle. Po asi pěti minutách, když už udělal dost koleček, ho to přestalo asi bavit a zas odjel. Prostě nějaký magor. Ale co, aspoň je tu klid.

Dneska 221 km, celkem 4112 km.

Další den.

Comments

Fork me on GitHub