Scandinavia Road Trip - den 3.

Polsko. Zajímavý sen, stopaři z Německa, dítě zamčené v rozpáleném autě, divící se děda, "park krajobrazowy", kde kromě vojenské základny je houby k vidění, zasloužená koupel v jezeře.

Probudil jsem se brzo ráno a nad rákosem kolem se vznášel ještě opar. Záda mě bolela a komáři už ráno spali. Tak jsem si taky ještě lehce přispal. Zdál se mi zajímavý sen. Mohl jsem ho ovládat, jak jsem chtěl. Věděl jsem, že spím, ale nevěděl kde. Takový sen už jsem dlouho neměl. Někde jsem četl, že se tomu říká lucid dreaming. Poté, co jsem se probudil, přál jsem si spíš, aby mě nebolela záda.

Zrovna, když jsem si převlíkal trenýrky, šel se na to divné auto stojící v rákosí na konci ulice podívat jeden místní dědula. Zdálky jsem na něj pokynul hlavou, on na mě taky, a když viděl, že tam nic nekradu, šel zase zpátky domů.

Ráno mi ještě psal týpek z Varšavy, že u nějk klidně můžu přespat a že rád zajde pak na pivo. Škoda, měl jsem hodit CouchRequest trochu dřív, kdybych věděl, že do té Varšavy večer dorazím.

Vyrazil jsem na rychlostní silnici směrem na sever. Ještě před vjezdem na pumpě jsem doplnil vodu a všiml jsem si, že za plotem u silnice stopují kluk a holka. Ptám se jich, jestli nechtějí někam vzít, a oni že míří směrem do Litvy. Jmenovali se Katarina a Anselm, studenti z Německa, kteří vyrazili stopem do St. Peterburgu. Pěkně jsme si po cestě popovídali. Dokonce Anslem je od taky fochu - pythonista.

Říkal jsem si, že ta zácpa ve Varšavě byla asi tím, že byl pátek večer. Jenže jsme neujeli ani pár kiláků a zase zácpa. Tentokrát se ukázalo, že za to mohl zepředu napálený autobus. Tak jsme to vzali "zkratkou" přes vesnice. Docela pěkně to odsejpalo. V dalším větším městě si zas přestoupili na dalšího stopa a já si dal pauzu u supermarketu ve městě Ostroleka.

Jak jsem tak odpočíval zaujala mě jedna paní, jak pořád opakuje jedno slovo na asi tak dvouleté dítě, co sedělo v autě. Ačkoliv polskou mateřskou hatmatilku moc neovládám, za chvilku periferního poslouchání mi došlo, že to dítě se zamklo vevnitř auta a nevědělo, jak to odemknout. Nebo se mu nechtělo. Do auta pražilo sluníčko a bylo otázkou času, kdy dítě začne vonět a dělat se mu kůrka. No jak jsem tak slyšel ten pisklavý hlas jeho matky, mě by se taky asi moc nechtělo to otevírat.

Za chvíli jsem přijel do dalšího města Lomza a říkal jsem si, že by to chtělo si dát nějaký obídek. Včera jen toastový chleba se sádlem, jablíčko a nějaké sušenky. Vlastně bych toho asi víc ani nesnědl v tom vedru. Našel jsem si na mapě pěkné místečko, kam by to šlo hodit pod stromy a pustil navigaci.

Vetšinou si takhle ve městě zajedu do rezidenční části a tam teprv v klidu koukám, co a jak je ve městě a kam bych se vydal. Navigace mi říká na kruhovém objezdu čtvrtým výjezdem doprava. WTF? Co jako že zas zpátky? Nebo tu mají nějaký über-kruháč s deseti výjezdy? No měli jich asi šest, ale v zácpě jsem nestihl přesně počítat, tak jsem to jen odhadl. Za pár metrů stál týpek s plácačkou a zákazem vjezdu. Ok, tak to bude objížďka a vezmu to paralelní ulicí. Jenže jsem zajel mezi paneláky do slepé ulice, stejně jako několik dalších aut přede mou za mnou jsem se musel otočit. Kterého kreténa může napadnout směrovat lidi do úzké klikaté slepé uličky plné aut?!

Dostat se zpět znamenalo počkat tak 5 minut na odbočně za kruhákem, než se udělá skulinka v nekonečném proudu aut. Po 100 metrech se ukázalo proč asi - zrovna tam chystali nějaké pódium a zvukař už ladil aparát. Ale naštěstí na druhé cestě byl klid a dokonce i luxusní místo ve stínu pod stromy. Tak jsem vybalil první fazolky, trochu je opajcoval "very hot" papričkovými kapkami jal se klidného oběda. Ono je to docela příjemné užívat si jídlo, aniž by se člověk koukal do novin, nebo do kompu.

Za chviličku ke mně přišel nějaký dědula z vedlejšího baráku a něco spustil polsky. Houby jsem mu rozumněl, myslel jsem, že mě asi vyhání, že tam nemám parkovat. Ale spíš ho zajímalo, kam cestuju. Ukázal jsem mu mapku s plánovanou trasou a on čubrněl. Ptal se mě, jestli cestuju s rodinou. Když jsem mu říkal, že jedu sám, nechápal. Moc mi nerozuměl a tak zase zalezl dom.

Z Lomzy jsem si říkal, že to radši střihnu po menších silnicích, že tam snad nebudou zácpy. Prvních 15 km luxus - krásná silnice, nikde nikdo. Pak ale hlavní silnice byla hodně kiláků plná záplat a víc jak padesátkou se jet nedalo. Aspoň, že tam nebyly otravné kamiony.

Říkal jsem si, že bych mohl najít nějaké místo na kempení. Třeba se podívat do nějakého nedalekého přírodního parku, projít se a pak to nechat někde vedle. Představoval jsem si něco jako takový Boubín, smrky, potůčky a tak. Nicméně, les co se objevil byla samá borovice, samá bříza, a pak nějaké bažiny. Trochu jako když člověk kouká z vlaku za Prahou na nějaký ten mergl kolem trati.

Zaujal mě ostatný drát u silnice a kolem něj krásně zryté brázdy hlíny. Docela pěkný mechanismus, jak zjistit, že se přes plot někdo dobýval. Zelený jeep za plotem a žluté cedule s vykřičníkem dávaly jasně najevo, že tady je vojákovo.

Inu v parku jsem toho moc neviděl a tak jsem se vydal na sever směrem na Elk. Ovšem les kolem téhle silnice, to byla jiná. Krásný zelený mech, bílé břízky. To byl pěkný les. Nakonec jsem si to rozmyslel a řekl si, že původní plán nechat to u jezer v Augustowě asi není tak blbý a tak jsem tam ještě dojel.

Jezero bylo fakt osvěžující. Sice tu je značený kemp, ale ten jsem tu nikde neviděl. Ale zato na jeho místě je aspoň parkoviště a vedle velké molo s dřavěnou plovárnou. Po tří dnech pocení za volantem fakt příjemné. Jen tu navečer trochu řve diskotéka a nabušení týpky na vodě ladí skůtry, na souši morotky. Asi by to chtělo trochu klidnější kout u jezera.

Je docela příjemné přijet za světla a ne moc utahaný. Aspoň můžu pěkně sepisovat deník a hodit ho do svého blogu. Mapy dost žerou data, tak se fakt hodí, že publikace je jeden git push a ne nějaké zběsilé klikání ve WordPressu.

Další den.