Scandinavia Road Trip - den 14.

Švédsko. Nejsevernější místo cesty, svéráz čerpacích stanic, Fin, co nečetl Ferdu Mravence, sobi a jejich zenově klidná mysl.

Sluníčko mě ani nenechá dospat, ale musím se vydat na cestu zpátky na jih. Teda nejdřív ještě malilinko na sever. Po asi deseti minutách jízdy jsem se ocitnul na nejsevernějším místě své cesty, na parkovišti u cesty mezi Kalixem u Luleou kousek od města Töri, na souřadnicích 65°55'06" N 22˚45'35" E. Jen jsem udělal fotku a jel spojkojeně dál. Další cíl splněn. Teď se ještě vrátit dom po druhé straně Baltského moře.

Před městem Luleå mě zaujala hnědá cedule s nápisem Gammelstad Kyrkstad, tak jsem za ní odbočil. Ale už jsem začínal mít trochu hlad a jedna lesní cesta vypadala jako příjemné místo pro piknik. Pár uhlíků napovídalo, že nejsem první, kdo měl stejný úmysl.

Konečně bych si mohl udělat taky jeden ohýnek ve Švédsku, když to není nijak zakázané. Jamka v cestě posloužila jako malé ohnišťátko a na uvaření zázvorového čaje, polívky a kotlíku fazolek s kuskusem stačilo jen pár větviček. Večeře v luxusní restauraci by mi neudělala větší radost. Myslel jsem, že kouř trochu odežene všudypřítomné komáry, ale asi jim vůbec nevadil. Tak tak jsem dojedl a už začalo krápat.

Za pár minut jízdy jsem přijel do Gammelstadu a déšť byl pryč. Prý je to staré město, které vzniklo kolem důležitého kostela tady na severu. Nové město Luleå se pak časem začalo budovat kousek vedle, kde mohl být větší přístav. TripAdvisor ale poradil, že tohle je fakt #1 atrakce v okolí a prý je i na seznamu UNESCO.

Zajímavé je, že je tu velmi mnoho zachovalých malých dřevených baráčků, kde pořád bydlí lidi. Prošel jsem si městečko s foťákem a fakt, že jo. Docela malebné, malé roubenky natřené na červeno s bílými rantly.

Luleå je pak klasické větší město s přístavem a průmyslem, což mě až tak neláká. Tak jsem jen doplnil cestu, u Stat Oil za 14,42 SEK/l, a jel dál. Čerpačky tady ve Švédsku jsou plné překvapení. Na automaty, kde se platí přímo kartou na stojanu jsem si už zvykl. Každou chvíli se mi ale stává, že všecho připravím, ale nafta pořád ne a ne téct. Na jedné pumpě je potřeba nejdřív nastavit maximální limit, a jiné nikoliv. Někde je po zadání pinu potřeba zmáčknou čudlík, co není skoro vidět, i když displej nic takového neříká. Občas se platí na úplně jiném stojanu a někdy nevyjede lístek, i když vyjet měl. Prostě každá pumpa jiná, a to i u stejné značky.

Mapa ukazovala pěknou cestu k pobřeží, kde je ještě malý přístav, odkud vozí lidi na výlet na mraky malých ostrůvků v okolí. Cesta do přístavu byla velmi malebná a já zas mohl smočit ruce v Balském moři, na víc jsem si netroufal. Informační cedule měla pravdu, že voda není moc slaná, teče sem totiž hodně řek. Vedle kiosku koukala ze země otočná hlava kanónu, úplně jak v pohraničních bunkrech v Čechách. Najednou hrozný rámus a nad hlavou mi přeletěl Grippen. Za dnešek už asi druhý.

Dál jsem pokračoval na západ, plánem na dnešek bylo dostat se někam do okolí města Arvidsjaur. Člověk potkává občas města na velkých řekách, kterých ze severu teče dost a mezitím neskutečně rozlehlé lesy a občas mezi nimi jezera a bažiny. Na silnicích skoro nikdo. Zato každou chvíli u krajnice malé parkoviště, aby se člověk mohl pokochat a vyfotit si to.

Občas je větší parkoviště, kde člověk vždycky najde už nějaké předchozí ohniště. Jedno takové u řeky se mi zalíbilo, že i když jsem ho přejel, otočil jsem se a dojel tam zpět. Stálo tam pár karavanů, dokonce i jedni manželé, důchodci z Německa, které jsem už před chvílí potkal. Tak jsme trochu pokecali. Ale spíš jsem si chtěl vyfotit okolí té pěkné řeky a udělat si zázvorový čaj.

Jak jsem rozdělával ohýnek, přišel ke mě jeden postarší Fin a chtěl si taky pokecat. Sice finsky umím jen pár slov podle názvů na mapě, ale nějak jsme se domluvili. Snažil se mi pomoct s ohýnkem, ale zdálo se mi, že spíš dělal víc škody než užitku. Rozhodně ale nečetl Ferdu Mravence. Kdyby jo, tak by na ten ohýnek nepřikládal ztrouchnivělý kus dřeva plný mravenců a jejich kukel a ještě by se tomu potměšile netlemil. To jsem mu teda musel jasně ukázat, že tohle se v přírodě nedělá.

Mezi dvěma jezery uprostřed pustiny stálo jedno stavení a na louce před ním se pásli tři sobi. Na každé druhé silnici už od Finska značka se sobem, ale až do teď jsem žádného neviděl. Tihle měli všechno na háku a jen spokojeně přežvykovali, jako by jim bylo úplně ukradené, že si je jdu vyfotit. Ani bych se nedivil, že v zimě je místní obyvatel zapřáhne za saně a má je ochočené. To jsem taky nevěděl, že to nebudou poslední sobi, co uvidím.

Jedu si tak poklidně po hlavní silnici a najednou v dálce vidím něco bílého u kraje. Další sob! Kouknul na mě, jak se rychle blížím a brzdím, ale nedalo mu to a stejně jako slepice přeběhl silnici na druhou stranu. Stihnul to v pohodě a já si říkal, že musím dávat bacha, co se kde pase u silnice.

Byl už večer, já byl docela utahaný a konečně jsem dorazil do Arvidsjauru. (Kam na tý názvy chodí?) Nemůžu si pomoct, ale připadá mě, že staré baráčky v USA jakoby z oka vypadly těm ve Švédsku. Asi tam bylo hodně imigrantů ze severu. Super, tady zítra natankuju a tady můžu nakoupit jídlo. Ale přespat by to chtělo na nějakém klidnějším místě.

Zajel jsem teda kousek na sever. Při výjezdu z města mě ale ty chlupaté potvory s parohy překvapili dnes už potřetí. Celá rodinka čtyř sobů se naprosto spokojeně a v klidu pásla přímo na trávě uprostřed kruháče!

Po pár kilometrech se objevilo pěkné parkování přímo u řeky Byskeälven a konečně jsem si mohl pro dnešek oddychnout. 298 km, celkem 3294 km, zbývá minimálně 2936 km. Přes den každou chvíli poprchává a je docela zima, tak 5-10 ˚C, nyní polojasno. Za lesem o půl jedné v noci zapadá za oranžovými červánky slunce. Teď si můžu nechat zdát třeba o sobech a zítra bych se rád dostal těsně před hranici s Norskem, nebo až za ni.

Další den.