Scandinavia Road Trip - den 19.

Norsko. Olympijský můstek v Lillehammeru, rychlá i pomalá dálnice, teplota a žlutý papírek v Oslu.

Ráno před odjezdem z rozeklaných skal jsem ještě dopsal zas kus deníku, takže jsem vyjížděl skoro až před polednem. Cesta se pořád klikatí po státovce na jih, takže člověk se buď může "kochat" krajinou z auta, nebo občas udělat nějakou zajížďku na stranu a zpět.

Aspoň, že počasí se uklidnilo a tolik neprší, tedy spíš je polojasno. Taky dobré, že to jede víceméně z kopce a tolik to tedy nežere. Na rovných úsecích mě ale občas začíná být nepříjemná ta osmdesátka, táhne se to jako guma.

Dnešní významnou zastávkou je Lillehammer. Mnozí si jistě vzpomenete, co se tam před dvaceti lety událo. Tou dobou jsem chodil do první třídy. Cedule jasně naznačovaly, že tam byla v roce 1994 zimní olympiáda, a že bych si měl prohlídnout nějaké ty stadiony. Zamířil jsem tedy vzhůru až na skokanský můstek pro lety na lyžích. Je mohutný, ale nechtěl bych stát s namazanýma lyžema tam úplně nahoře, při pohledu z té výšky bych asi hned vyklopil oběd i se snídaní.

Ale pro nás, co nemají výšky tak úplně v lásce, ale za to mají rádi lesy, byla schovaná u potoka jedna hezká keška. Na přírodní koupaliště na tom samém potoce to dneska ještě nebylo. Kdyby tak svítilo pořádně sluníčko. To jsem netušil, že si ho ještě dnes užiju dosytosti.

Rozloučil jsem se s olympijskou vesnicí a pokračoval dál. Začala dálnice a konečně to pěkně fičelo. Jenže jsem se neradoval dlouho. Za chvíli zablikala první brzdová světla aut přede mnou a kolona už stála. Myslel jsem si, že to bude asi nějaká bouračka, jenže po nějaké době se to rozjelo a vjeli jsme do stavby. Na takovéhle projekty putují peníze z mýtného. Na kopci kolem jezera se klikatily tunely a vylámané kusy skály kudy povede nová dálnice. Kolona popojížděla krokem, že to brala tak možná jednička a sluníčko pražilo fest do kabiny. Takhle to trvalo asi hodinu, než se objevil spásný kruhák a značka 100.

Přemýšlel jsem, jestli dneska stihnu dojet do Osla, nebo si ho nechám na zítra. Po dálnici to ale svištělo docela dobře, takže jsem tam dojel někdy po osmé večer. První, čím mě Oslo mě uvítalo, byla velká mešita. Ale no tak. Dálnice se zavrtala do nekonečných tunelů pod městem, co se kroutily jako klubíčko zmijí, až mě tunel vyvrhl přímo v centru mezi davy lidí a hromadu semaforů. Hlavně někam zaparkovat a podívat se do mapy. Jedno místo jsem našel a zjistil jsem, že do centra s přístavem to je pěšku už jen kousek. Tady dobře, že už je večer a parkování je zadarmo.

Vydal jsem se tedy s foťákem dělat turistu. Prošel jsem skrz pár ulic, jeden park s palácem a byl jsem u vody. U břehu uvázané výletní loďky, vedle palác, kde se udělují Nobelovy ceny a na kopečku pevnost. Do toho z boku svítilo večerní sluníčko. Před radnicí skejťáci, nebo spíš skejťačky s černými dredami, džínovými minikraťasi a flanelovými košilemi u pasu. Ještě jim chyběl na rameni kazeťák s uchem a dvěma naleštěnými repráky. Skoro jsem si říkal, jestli nejsem v Bronxu v 80. letech.

Z dáli se linula hlasitá hudba, asi nějaký fesťák. Tak jsem to šel prozkoumat. O hudbě to nebylo, hrál se zrovna fotbal. Ale za fesťákovou ohradou šlo projít na hradby pevnosti, odkud byl krásný výhled do zátoky. Na obzoru vidím dým a nějaké plameny. Jeden ostrůvek hořel. Vlastně ne jeden, kouř se linul snad z pěti ostrůvků. Zvláštní.

Sluníčko pomalu zapadalo a já se zas po stejné trase vracel k autu. Jenže k mému překvapení vidím za stěračem žlutý papírek. Buď to je reklama, nebo pokuta. Bylo to to druhé. Stál jsem totiž jen 3 metry od přechodu, nikoliv minimálně pět. Tyhle dva metry mě budou stát 500 NOK, tj. nějakých 1800 CZK, plus možná poplatek za zahraniční převod. Ach jo, pěkně drahé dvě večerní hodiny parkování...

No nic, v Oslu spát nebudu, chtělo by to hodit dál. Tak jsem se zas těmi šílenými tunely vysoukal na dálnici a pár kiláků za městem odbočil hledat klidné místo v místních vesničkách. Jedno jsem opravdu našel, ale přesto, že bylo kryté stromy, zas tak klidné nebylo. Pořád tam něco jezdilo po silnici a mě to rušilo. Ale lepší, než aby na mě ráno bouchal nějaký policajt, nebo drsný týpek s kapucí, kterého zajímá jen moje autorádio (které stejně nehraje).

Dnes 345 km, celkem 4732 km. Do Švédska už je to jen asi 100 km. Tam bude konečně levnější palivo. A taky bych se měl poohlédnout, kde doplním vodu.

Teplota byla večer po pár dnech zas příjemná. Sice nejsem ani homosexuál, ani zoofil, ale přesto jsem si mohl dnes s klidným srdcem říct, "nejtepleji bylo v Oslu" (alespoň za poslední týden). Slunce v duši.

Další den.