Scandinavia Road Trip - den 20.

Norsko, Švédsko. Překvapení s hnědou cedulkou, nidky nedobytá pevnost, kontakt s pravěkými lidmi, pobřeží tisíců ostrovů.

Od rána za stromy na hlavní silnici, která se táhla vsí, hučela auta. Všichni spěchali do práce a já jsem jim byl asi ukradený, pokud si mne vůbec někdo všiml. Ještě bych si chvíli pospal, ale sluníčko bylo neúprosné. Vyrazil jsem celkem brzo, někdy o půl deváté.

Říkal jsem si, že dnešek bude asi docela nuda, jen rychlostní silnice, která se pak změní v dálnici, pak most Svinesund a hurá do Švédska, kde bude zas jen ta dálnice. Ale co, aspoň to bude rychle ubíhat.

Nejdřív bylo ale potřeba vyřešit vodu. Mám s sebou filtr, takže můžu prakticky zastavit u každé louže, ale na druhou stranu je s tím trochu práce a zatím nechci riskovat, že bych náhodou z toho dostal nějaké bolení břicha, když mohu sehnat vodu v civilizaci. PETek už mam dost a kupovat si mi balenou vodu za draho teda nechce.

Stavil jsem se tedy na první pumpě, kterou jsem potkal. Záchody měly za mince. Ne, že bych to v životě např. v Německu neviděl, ale za celou výpravu jsem se s tím nesetkal a stejně jsem žádnou norskou korunu neměl. Teda jen jednu z cache, ale tu do automatu na záchodku teda dávat nebudu. Z boku pumpy jsem z dálky zahlídl ceduli s kohoutkem. To vypadá dobře. Kohoutek byl na klíč, tak jsem se poptal na kase a cajk, v klidu jsem si mohl natankovat. Vzal jsem pár flašek, aspoň to vydrží na zítra.

Pokračoval jsem dál a na státovce to pěkně rychle jelo a ani zas tak moc aut. Včera jsem ale koukal do mapy a zaujalo mě nějaké místo se dvěma hvězdičkami. Jedna znamená, že to stojí za zajížďku, dvě, že to stojí za samostatnou cestu. Prý nějaké jeskynní malby, či co.

Ujel jsem nějaký sto kiláků a objevila se hnědá cedule značící nějakou památku nebo turisticky zajímavé místo. Frederiksten Festning u města Halden sice ale pravěká malba nebude, ale i tak to může velmi pěkné a mohl bych si tam dát svačinu. Deset kiláčků od hlavní trasy je kousíček. I na takovém štráfku asfaltu ale mají nasazených pět radarů - v každém směru.

Přijel jsem do města a už z dálky bylo vidět krásné hradby. Cedulky mě dovedly až na velké parkoviště, i se záchody a dokonce i s pitnou vodou. Super, kromě svačinky jsem mohl doplnit vodu snad až do Čech. Posilněn jsem se vydal na procházku po pevnosti.

Jedním slovem krása. Staré hradby prošpikované komorami tu na kanóny, tu na munici, tu na ubytování vojáků. Ze tmy na člověka vybafne i duch - děti z toho musejí mít zážitek na celý den. Uvnitř hradeb mezi dvěma skálami citadela - velitelské budovy, věže na střelný prach. Z druhé strany hradeb starobylá děla. Na vršku skály věžička s poplašním zvonem. Všechno krásně zrekonstruované a popsané, dokonce i pár kešek a překrásný výhled na místní fjord.

Pevnost začali Norové stavět někdy v 17. století na obranu proti Švédům, když jim Švédové zabrali kus území s jinou pevností. Používala se celá staletí, až pak uzavřeli mezi sebou mírovou dohodu někdy počátkem 20. století. Za II. sv. války tam pak Němci zřídili vězení pro místní odbojáře. Našlo se dost místních, kteří bojovali proti okupaci nacistickým Německem. Pevnost nikdy nebyla dobyta, a tak se docela zachovala a dnes si ji lidé mohou prohlédnout zevnitř a pokochat si stavitelským a válečnickým uměním předků.

Do hranice se Švédskem to bylo, co by kamenem dohodil. Znovu jsem vjížděl do Evropské unie, tak jsem si myslel, že mě budou zas kontrolovat nějací celníci. Stačilo vjet do pruhu "Toll - nothing to declare" a cesta byla volná. No jo vlastně, Norsko je taky v Schöngenu. Takže pohoda.

Podobně to bylo s mýtným. Jelikož jsem si předem zaregistroval auto a kreditní kartu, jen se mi to za pár týdnů nebo měsíců automaticky odečte. Nemusel jsem stavit na manuální platební bráně, stačilo projet jen pruhem AutoPass. Docela by mě ale zajímalo, kolik mě mýtné bude stát.

Dned po celnici jsem přejel Svinesundský most přes fjord. Myslel jsem, že to bude nějaký dlouhý most přes rákosí, ale houby, byl celkem kratičký, zato vysoko. Co mě ale zarazilo, byl ten nádherný fjord okolo. Škoda, že jsem se přímo ve Svinesundu nachvíli nestavil porozhlédnout se.

Ručička na nádrži už byla skoro na červeném proužku, tak to chtělo najít první pumpu za čárou. Trochu jsem si s tím palivem připadal, jako když skoro celé Norsko držím chcaní, abych si pak mohl v klidu ulevit. Za pár kilometrů bylo další město Strömstad a hned na začátku jedna pumpa. Cenovka sice skoro stejná jako předtím v Norsku, ale tentokrát byla ve švédských korunách. Tankoval jsem za 14,47 SEK/l, tj. cca 43 Kč. Pořád lepší než nejlevnější nafta v Norsku, co jsem viděl.

Auto se teda nabumbalo a za dalších pár desítek kiláků se na mě u města Blomsholm smála další hnědá cedulka. Ani jsem netušil, co tam vlastně bude, ale i když je ta cedulka hnědá, to hnědé, co byste čekali tam asi nebude. Místo toho mi po pár zatáčkách mezi poli jen zůstala čelist dole. Oni tam ti Švédové mají taky takový malý Stonehenge, nebo kamenné řady jako v Carnacu.

Ty dvou- až čtyřmetrové postavené kameny ale nejsou uspořádány v kruhu, ale do tvaru lodě (nebo rugbyového míče), a stojí na vrchu takové mohyly. Prý tam je už od pravěku dávné pohřebiště. Super, to musím vyfotit, to se bude mámě určtitě líbit. Docela trefa, na to že jsem jen na blind odbočil na nějakou hnědou cedulku.

Ale to není všechno, z nedalekého přístavu prý někdy zhruba v 18. století král nechal po souši přepravit celou skupinu válečných lodí až do svinesundského fjordu, kde pak napadli Frederikovu pevnost - tu, na níž jsem se před chvílí procházel.

To se to začíná dnes památkami jen hemžit. U potůčku byl klid, tak jsem si mohl pěkně zchladit a umýt zpocené nohy a dopsat dva dny deníku. Ještě ale najít ty pravěké malby.

Opravdu někdy kolem páté večer se objevila další hnědá cedule směřující k městu Tanum, resp. kousek za něj do Vitlycke. Přijel jsem k muzeu a měl jsem trochu obavu, že ty jeskyně budou asi někde úplně jinde a muzeum bude zase mastně placené, jako ta všechna předchozí. Ale, co podívám se, jak to mají, za to nic nedám.

Muzeum ve Vitlycke mě překvapilo, bylo otevřené úplně zadarmo. Proč? No mají to trochu fikanější, než ta ostatní muzea, tady mají totiž fakt hafo pěkných suvenýrů. Hned bych si něco odvezl. Ale kvůli suvenýrům tu přeci nejsem, zajímalo mě, o co tady vlastně jde.

Za chvíli bylo vše jasné. Hned naproti muzeu jsou placaté žulové skály, nikoliv jeskyně, do kterých lidi někdy přes 2000 let vysekávali různé obrázky. Hodně obrázků. Prý je to památka srovnatelné úrovně jako třeba pyramidy v Gíze, nebo Taj mahal, nikde na světě nic podobného rozsáhlejšího není.

Celé muzeum bylo věnováno kromě těchto skalních obrazů hlavně životu místních lidí v době bronzové, tj. někdy začátkem letopočtu. Mají to udělané fakt krásně, člověk se dozví spoustu věcí a hlavně pro děti to musí být fantastická cesta do pravěku.

Po té, co jsem si prohlídl muzeum, než v šest zavírali, mohl jsem konečně jít k oněm skalním obrazům. Naproti přes silnici za potokem mě uvítala hezky upravená louka a nad ní taková velká zaoblená placatá skála, co se mírně zvedala do kopečka. Na ní mraky kresbiček, teda vlastně vysekaných postaviček lidí, zvířat a nejvíc lodí a nějakých saní. Prý to žere dost kyselý déšt a ty cestičky v kameni jsou jen pár milimetrů hluboké a nabarvené na červeno, aby byly vidět.

Moc pěkný kontakt s lidmi, kteří tu žili tolik generací před námi a nechali tohle. Až si tak uvědomuju, co vlastně zbyde po nás?

Den jsem tedy zasvětil nečekaným starobylým památkám a taky jsem po dálnici udělal zas kus cesty. Do Göteborgu zbývá tak 100 km, tak pojedu, co to dá, a když budu unavený, někde to nechám.

To někde se ukázalo jako ostrov Tjärn. Na mapě vypadal docela malebně. Tak ho zkusím projet, podívat se, jak to tu vypadá a třeba někde najdu plácek na spaní.

Na ostrov se jede přes takový docela vysoký a dlouhý most přes moře. Z něj byl nádherný výhled na mraky ostrůvků v okolí osvícených nízkým večerním sluncem. U každého ostrůvku, kromě těch nejmenších bylo vidět stěžně malých jachet. Prostě kouzelné.

Ostov se ukázal, že není tak malý, jak vypadá na mapě. Pořád jsem jel dál a dál, pravda docela pomalu, a stále okolo políčka, farmy a nad nimi skalky porostlé borovicemi. Cedule ukazovala, že bych mohl dojet k muzeu akvarelové malby. To bude sice večer zavřené, ale taky tam bude přístav.

Okolo mola zase spousta člunů a kolem přístavu rozeseté maličké domečky s ještě užšími uličkami. Malá lesní ulička ale nikde. Když jsem konečně našel nějaké parkoviště (omezené na 2 hodiny), zapíchl jsem špendlík do mapu a pustil navigaci. Prý tam bude nějaká turistická stezka, tak by u ní mohl být nějaký štěrkový plácek.

Navigace je občas užitečná, ale občas pěkná sviňa. Z asfaltky, byla štěrková cesta, pak úzká hliněná cesta, až z toho bylo něco jako pěšina, kde by se dva koně dost těžko vyhýbali. Ale pořád tam vedly stopy aut, tak jsem byl relativně klidný. Až pak vidím ve zpětném zrcátku ceduli zákaz vjezdu autům a motorkám. Z mojí strany nic takového nebylo. Divné. Asi nepředpokládají, že tu kdy pojede turista, a místní nejsou blbí, aby si tu ničili auta v těch dírách, a maximálně tu asi jezdí traktorem na pole nebo do lesa.

Nakonec se to napojilo zas na normální štěrkovku a konečně se přede mnou objevilo jedno místo vedle cesty. Hurá! Sice tu není výhled na moře, jak jsem si přál, za pár zatáčkami jsou asi nějaké domky a ohýnek bych tu pro suchý les kolem nedělal, ale jinak cajk. Spát se tu dá, co jiného zbývá.

Dneska 322 km, celkem 5054 km. Zítra bych rád našel nějaké jezero, kde by se dalo vykoupat (má být jasno a teplo), a udělal si na ohýnku teplý čaj se zázvorem a polívku. A když to pojede dobře, možná dojedu i do Dánska.

Další den.