Bohumír Zámečník

Scandinavia Road Trip - Den 8.

Estonsko. Vlhký den, z Poikvy do Kundy a dalších funny měst, nečekané setkání a zasvěcení do tajného klubu, chutná IPA u dostihového závodiště, kterým trajektem jet?.

Ráno jsem se na pěkném parkovišti naproti růžovému zámečku vyspal pěkně do růžova. Co ale růžové nebylo, začalo padat z oblohy. Teda ne že by padalo něco hnedého, to zas ne, ale prostě po týdnu veder se zatáhlo a přišla bílá vlhká deka. Celý den byl takový vlkhý.

Možná to byl dozvuk té obrovské bouřky v Německu, kdy se nebe zatáhlo úplně do černa a padaly kroupy jak brambory. Tady jen lilo jako z kropítka. Ještě cajk, že jsem s deštěm počítal už před odjezdem a nabalil si i nějaké pohory, bundu a dokonce i deštník. I když ten není úplně známka punku, ukázal se jako klíčový.

K zámečku se začaly sjíždět lidi jak vosy, ale jako pořádná sršeň dopoledne bzučel křoviňák, kterým místní dva kluci osekávali kopřivy okolo parkoviště. Ten druhý hrabal. Dopoledne se neslo ve znamení odpočinku - v klidu jsem se najedl, prohlídnul a ofotil zámeček a hlavně starou kamennou stodolu s čápem. Vedle zámečku teče něco mezi říčkou a bažinou a v ní rostou přesličky. Nebo plavuně? Už si to z biologie moc nepamatuju, jen vím, že to v pravěku bylo dost velké a zkamenělo to. Tyhle byly malé a zelené. A bylo jich celé koryto.

Jen co jsem někdy v jedenáct vyjel směr Kunda, značka mi připomněla, kam jsem se to ještě chtěl zastavit. Bylo na ní napsáno “Poikva 8 ->”. Průměrně sběhlý čtenář ve věcech rozmnožovacích, jistně už tuší, že jde o takový malý předkrm k večernímu hlavnímu chodu. Případným čtenářům, kteří čtou napřeskáčku a ne od začátku, připomenu, že jsem již navštívil Dziewkovice, Kokotek a Seredžius a dnes mířím do Kundy. A to ještě nevím, kolik dalších úlovků do sbírky mne dnes čeká. Cesta do “pochvy” byla hladká asfaltová, z pochvy to ale trochu drhlo - po štěrku.

Po cestě jsem byl opět velmi štastný, že jsem si stihnul koupit nové pořádné stěrače. Díky nim jsem viděl i v tom největším lijáku - a že přišel. Kolem poledne jsem se stavil v Paide v místním supáči trochu doplnit zásoby. První jsem zamířil mezi piva - přeci jen nechci přijet domů s prázdnou. Mezi velkým výběrem piv mě na první pohled zaujal Černovar a Zlatopramen. Czech Import. Měli tam ale i pravou India Pale Ale od Fuller’s, “brewed besides the Thames river”. Zatím jsem pil jen českou IPA - Raptora Matušky. Večer jsem si dal na uklidněnou - mňam. U kasy měli i Elisa refill ticket za 1 EUR - pro další den připojení na net. Prostě jsem dostal jen další lístek vyjetý z termotiskárny a na něm číslo do nabití kreditu. Jednoduché a praktické.

Deštivou cestou na sever najednou u města Siedla vidím nalevo větrný mlýn. Říkám si, krajina i životní úroveň mi připadala jako v Holandsku, ale větrný mlýn? To se snad nějak opičej? Mlýn ale vypadal lákavě, tak jsem tam zajel. Nádhera! Krásný starý větrný mlýn v nejlepší kondici. Ono totiž tady do Estonsku větrné mlýny přišly snad z Německa a v době jejich největší slávy jich tu bylo na 300. Tenhle je jediný zachovalý a relativně nedávno kompletně zrekonstruovaný. Dnes je v něm muzeum.

Je půl druhé, vlkho až na pytliku a já konečně přijíždím do vysněné Kundy! Myslel jsem, že takové důležité město bude mít stejně velkou značku jak ta ostatní, ale značka byla jen mrňavá. Hodil jsem to hned za kruhákem a pln elánu šlapal kolem krajnice s iphonem k té značce. Plný radosti cvakám selfie. Dámy a pánové, právě jsem v Kundě!

No ale co tady je tak k vidění? Za sebou vidím velkou cementárnu. TripAdvisor praví, že kromě toho, že tu pálí cement už dlouhá léta, je tu ještě zajímavý kamenný kostelík, co má zvon mimo věž a celý je orientovaný opačně - na západ. A taky, že jo. No pak ještě první baltská hydroelektrárna a přístav. A to je asi tak vše. Sjel jsem dolů k vodě a vyrazil s foťákem, že cvaknu nějaké romantické molo a lodě, co vozí cement. Kousek ode mě ale zaparkovalo další auto s koly na střeše. Když se vracím zpátky od vody, kde nebylo vůbec nic k vidění, zdravím pána z toho auta, vedle jen jeho paní, a on na mě “Dobrý den”. Cože? To jsou tady Češi?

No fakt, že jo! Manželé, co pracují v Petrohradu si udělali trip do Talinnu - prý aby si taky trochu odpočali od těch Rusáků a cestou se stavili v Kundě a projeli se na kole. Jenže pršelo. Prozradili mi důležité tajemství. Existuje totiž klub Kunďáků, lidí, typicky Čechů, kteří při návštěvě Estonska zavítají obligátně do Kundy a zapíšou se do Kundodeníku. Ten je ukrytý hned naproti značce na silnici od východu u kamenné zdi a je schovaný jako klasická regular keška - v plastové krabici pod kameny.

Poté, co jsme pokecali, jsem se vydal zapsat se do onoho slavného deníku. Byl tam, sice celý vlkhý (jak jinak) a plesnivý, ale byl tam. Ofotil jsem si nedávné zápisy a jeden taky přidal. Tím tedy byl kundí úkol splněn a zajížďka nebyla marná.

Cestou na Talinn se ale náchází víc srandovních měst a vesniček. Pár jich je u jednoho národního parku - takového velkého lesa. Dobrý důvod podívat se po venkově a nehnat rovnou na dálnici. Dalším cílem byla Vihula. Co mě ale překvapilo a v mapě jsem předem ani nenašel, byla vesnice Vole. Kromě toho byly k vidění i města jako Kobra, Vosa, Vosupere, ale to je slabý. Z Vihuly jsem to vzal lesní cestou do osady Mustoja.

Vedla tam hlubokým lesem jen štěrková cesta plná děr. To, za co bych v některých místech Varšavy líbal ruce, byla asi nejhorší cesta během mé cesty po Estonsku. Projet se dala v pohodě na trojku. Aby byl dojem umocněn, krápání se zrovna v tu chvíli proměnilo ve fakt pořádný slejvák. Dokonce jsem zjistil, že stěrače mají ještě jeden režim, kdy kmitají, že by z toho epilepik dostal pomalu záchvat.

V Mustoje, kousíček od moře, stálo na samotě uprostřed lesa jen pár pěkných baráčků. Tak jsem si přes sklo cvaknul ceduli, otočil se a mohl s klidným srdcem zamířit na Talinn. Na dálnici mě zas překvapila odleduplnost místních. Limit 110 a všichni jeli kolem těch 110, ne že by to někdo střihal 180 a dělal jednu myšku za druhou. Ale možná je to tím, že dálnice byla relativně volná a pršelo.

Po dálnici to bylo do Talinnu kousek. Jak člověk vjel do města, změnila se na magistrálu - zahloubenou do země. Kolem jste viděli místo betonu vrstvy skály. Malebné jako na starém hradě. To jsem ještě netušil, že z tohohle kamene je postavené celé staré město. On totiž Talinn má krásně zachovalé středověké jádro, které sem jezdí očumuval mraky turistů.

Přemýšlel jsem kam to dát na noc, protože centrum je docela fest placené a v okolí je dost živo. Nakonec jsem našel jednu hezkou uličku u lesa vedlo dostihového závodiště. Místo příjemné, auta nehlučela, ptáci štěbetali, jen tam chodili na procházky zástupy lidí - večer i dopoledne.

Než jsem šel spát, řešil jsem, jak to udělat s lodí do Helsinek. Původní plán byl jet dnes ve 14:30 za 43 EUR. Tou dobou jsem nebyl ani v Kundě. Další loď jede zítra ve 12:00 nebo 14:30. To bych ale si ale vůbec nestihl prohlídnout centrum, nebo bych oběhal pár uliček jako nadmutá koza. A ještě k tomu lístek za 50 nebo 70 EUR. Nakonec jsem se rozhodl nespěchat a jet až v sobotu v poledne za 46 EUR. To se ukázalo jako velmi rozumné rozhodutí.

Po stresující jízdě centrem jsem se uklidnil doušky z IPA Fullers a mohl sepsat další den deníku. Ještě mám pár dní skluz, snad něco stihnu sepsat zítra, když se ty moje kecy tolika lidem líbí. Taky bych rád přidal fotky, jenže spoustu z nich nemám ani stažené do kompu, natož abych si je stihnul prohlídnou, vytřídit, upravit, hodit na web. Prostě nebojte, fotky budou, spousta zajímavých, ale časem. Tak dobrou a zítra celodenní procházka jedním z nejkrásnějších měst Pobaltí.

Další den.

Comments

Fork me on GitHub